P O E T R Y
DÍRA POCITŮ
Kráčím
směrem od Tebe
a potkávám Tě
na ledě.
Silný let(d)
životního ruchu.
Přílet i výlet zároveň
pro osamělé jedince.
Tak čekáme dlouho.
Nad zničený životy
s vínem rádoby
ke štěstí.
Bez vína o kapičku
více k zoufalému
příkoří.
Polykám poslední
slzu a usmívám
se směrem k
čirému sklu.
Čirým černé
neskryješ.
Jdu spát.
/Tak mě aspoň přikryj./
ŽÁDOST O SKORORUKU
Jedna nula
pro nás i bez
nás stejně
jako pro tenhle
hokejový zápas.
Nula k nule sedá.
Potkávám havraní
vlasy s hlavou moudřejší
než písek.
Trochu napudrované
emoce.
Naivita zaklepala
na dveře a zdárně
proměnila
samotu za lásku.
Popostrčila karmu
a připravila provaz.
Teď se mi(u) tu nesmějí.
Ve víně odvádíte
pozornost radostněji
než kdokoli jiný.
V téhle se už nespleteš.
Žádáš o ruku
a zavíráš druhá
vrátka ze třech.
Ironie osudu.
Asi souznění.
/Však ještě něco zbylo./
IDYLKA IDEÁLU
Věnuji čas
strávený s Tebou
sama sobě.
Jinak jinak.
Růžová mašle
kolem krku hodí
se pro psa
vycvičeného
za tmy.
Před zdmi se rýsuje
nový život.
Řekla bych,
že marně, ale
buďme optimisti.
Před branou osudu
neutečeš o nic
více než tvoje
nitro,
jen co bude lapeno
do sítě lásky.
Zastaví se před
prvním schodem do
N(n)nebe a sklouzne
směrem dolů.
Takový to je,
když to neuběhneš.
Dej si pauzu.
Sdílená intimita
zdá se být relativně
dostupná i
pro běžící pás.
Ráno zcela
prázdný duše
jednoduše
tak trochu bez duše.
Chce to čas.
Taková je to idylka.
MILUJI TĚ
Miluji Tě.
Tak snadné to je.
Nakláním se
k Tobě častěji než
dříve
olemovaná stužkou
štěstí.
Jen ji rozmotat.
Taková je to minulost!
Prohlížím si
Tvé oči upřímnější
než pohár vody.
Děkuji.
Tentokrát se
nepletu.
S otevřenou náručí
chovám psa pod psa.
Teď už N A D psa.
MilujME.
Tak nějak prosté to je.
/Děkuji./
NEZAKOPNOUT
Výzva sociální sítě
jako "zobrazeno"
pokaždé,
když Ti chybím.
Nebo i ona.
Stíhací manévr.
L Á S K A.
Přelidněno.
Na rukách náznaky
kulturního jmění
odpojeného od
kolektivního (ne)vědomí.
Tak Ti pěkně děkuji.
Zakládání rodiny
zdá se být poněkud
lemováno
zahradními trsy.
Je třeba posekat.
Sázím strom
života hned vedle
Tebe,
jen co ho stačím
oplotit.
Těm šťastnějším
nechám nahlédnout
plaňkami na
lemující se nový svět.
Zvu Vás.
Srdečně.
/Hlavně nezakopnout./
KLENOT
Moje duše
střádá relativní
pravdu jako
modrý klenot
mezi těmi červenými.
Krásná není,
ale chytrá jistě bude!
Směji se ironii života
a zpovzdálí sleduji
váš /náš/ milostný
trojúhelník
L Á S K A.
Jak snadné to je.
Nemilovat.
Jak těžké to je.
Nelhat.
Moc příkře
se lemují její tvary
na posteli pro
tři.
Tři oddaní.
Jen si odskočím.
Ulehčím
duši a zavírám
vrátka ranní
rosy.
Nebudeme si lhát.
Má to v krvi.
/Někdo to tak umí./
TAK PŘÍŠTĚ
Odešel... inu, čemu se divit.
Neměl čas
a já zas skleničku od vína.
Těžko bych řekla
pravdu včas,
napjatá atmosféra
mě baví.
Tenký led.
Tak buďme
zdrávi v příštím
životě.
Nedám Ti pokoj.
/Těším se./
RELATIVNO
Červené víno
otevírá noc
tichému šeru.
Čekáš ji.
Zpovzdálí
sleduji milostný
trojúhelník
schovaný za hranou
osudu.
Je to tak!
Milá zlatá
polapena v síti
emocí
má všechny přednosti
pevně ukryté
pod papírem něhy.
A že ty city jsou skutečné!
V objetí třetího
usmívá se v klidu
hrající si na
Amora bez šípu.
Tu už neodhalíš.
Stůj pevně
po boku a zamávej.
/Pravda je relativní./
ZNOVUZROZENÍ
Tak moc bych chtěla spát.
Ponořit se do krápníkové tmy
a neumrznout.
V temné křišťálově modré
jámě ocitnout se
v zapomnění.
Jsoucnem i bytím stát se,
neplavat, nedýchat.
Směrem vzhůru zrcadlit
si vzpomínky jako krůpěj
ranní rosy.
Milovat. Se(be).
Zázrakem přírody narodit
se v hedvábí toho průsmyku
a nadechnout se zjara
vzduchu lehčího než
pírko dopadající na zem.
Smyslně. Pohlížet a neohlížet se
do ztracena minulosti.
Pít z poháru jasnějšího
než odraz lidské záře.
Snít.
Bitím odehrát taneček srdcí
pod blankytně třpytícím se
paprskem lásky.
Lhaním i lstí
zmáčknout vlastní
hřebínek lásky.
RUB A LÍC
Rub a líc
kolísající nad mořem
jako kolébka ledního
mrazení
na dvou tělech
od sebe tak vzdálených.
Černá s bílou za ruce
v nevíře lásky a ctnosti,
ne-li cudnost sama.
Marněním naděje dobý(í)vám
se do chrámu vlastního osudu.
Zaklepu.
Po špičkách tonoucího
vyšplhám
k vrcholu jámy lvové.
Snad se nezachytím.
Dole už to znám.
Z oka stéká mi příkře
štěstí do pohárů vítězství.
Není jen jeden.
Pohár s dutým dnem
až na dně.
Vítězství oklikou nás všech.
Vítám sebe za Vámi
a vzpomínám.
Tentokrát i otevřu.
DIAGNÓZA
Sedávám často
na keři vzpomínek.
Tma jako tma.
Krůček do nebe.
Fialový paprsek
na mém těle
zaháním slaně
slabým proudem pramenů.
Pramenů vlasů.
Jak široce ubohé
citové šílenství pro
ležícího na měkkém.
Z vatového ráje
zvedá se mi obtížně.
Drahému drahý nestačí.
Injekcí proudí život
jako naděje na nový
příběh pro dva
bez jednoho.
Hlavně bez jednoho.
V alternativním opojení
setkávám se s láskou.
Božskou jako vánek
při bouřce.
Než uhodí blesk.
Ale já to mám jinak.
Rozhodla jsem
se žít věčně.
Papírová duše
vystřelí za modrým
pokladem
vždycky nahoru.
Jen se vzdám chemie.
Zavírám oči pro štěstí.
V tomto životě
hodlám šplhat vysoko.
Ležící a bdící.
Bicí pro bytí.
Otáčím se směrem
ke štěstí.
To je vpravo od tebe.
Cítím přítomnost
vzpomínek.
V záplavě hormonů
neplazím se pro lásku.
Rychlý dech už
nezastavíš.
Cestou potkávám
mnoho známých tváří.
V růžovém údolí
nechávám si rezervaci.
Však se vrátím.
I naši kartu donesu.
ŽIVOT BEZ LANA
Práh zimního období
opírá se o zlatou nitku.
Nitku zdraví.
Za vlásek života
visíme na horolezecké
stěně.
Sotva všechny udrží.
V přeplněném prostoru
bývá těsno.
Těsná blízkost zdála se
být příjemná jen tak
náhodou pro dva.
Nás dva.
Letmo tě líbám
a už zas mizíš.
Je třeba se posunout
dál.
Vedle sebe na stěně
je to pod psa.
Nad štěně.
Chci si lehnout,
zápasím s karabinou.
Pádem jistí mě
pohodlí.
Navěky.
Je tam fajn.
Spěchám.
Snad pořád směrem
dolů.
Nahoře jsi ty.
Užij si to.
Víno vždycky stéká
dolů.
Vidím cosi.
Tmu.
Rychle!
Příkře do
dolu.
Bude líp.
Ve snu.
Bez lana.
DLANĚ MINULOSTI
Uvadám.
Na rukách se odráží
život.
Rýsují se
hrany zapomnění.
Zhasni.
Budeme se milovat při
východu moudré záře
směřující na naše těla.
Srdce bije.
Tak jsem to chtěla.
Chtěla jsem to tak.
Jizvy zarývají se
do nitra.
Pohlcují
voňavý chtíč jako
barva,
kterou nosí rak.
Pyšně nosí.
Jizvy se zaryly
do hlubin nitra,
oba jako bosí
sundaváme duši.
Nefunguje to.
Pálíš jako žihadlo vosí!
Prší.
Déšť posunul
nitro na bod mrazu.
Je bláhově.
Vosí žihadlo zmrzlo.
Další rýha na těle
se ozývá.
Skvostně.
Pyšně.
Zářící jako starej
chlap pod hlínou.
Čáry života nás pojí.
MODRÁ DUŠE
Otáčím se za mlhavou
pauzou nad
střechou
daleko ode mě.
Nahlížím do džbánu
plného modrého moře
rozespalá po ránu.
Blankytně modrý oceán
zdá se být
slaný.
Projde tebou a už
ho nedostaneš pryč.
Jen jako žíravina,
v té samé
najdeš-li sama
mušle...
Mušle. Mnohonásobné
synonymum pro krásy
planety. A křehkost.
Upustit ji už nemůžeš.
Průzračně modrá voda
zachová rány viditelné
napořád.
Nemůže plavat.
Všechno vyklopí.
V dáli cosi nic
coby zachránilo část
té skořápky.
Až potápěč přes vlny
vytáhne
své zbraně,
ty mušli ponecháš
pro ně
v té vodě
na oko čisté.
RAKOVINA ŽIVOTA
Chci tak deset let navíc.
Prosím
.
Někdo říkal, že to jde.
Tak čekám.
Nalij mi pohár šampaňského.
Čekám na to.
Slavíme.
Takový ten malinový osud přece.
Maliny jsou skvělý.
Krásný a zkažený jako
opožděná pampeliška, dá-li
se to tak nazvat.
Ale přec krásná.
Rozumím tomu.
Snad.
Pohár objímám.
Hladina odráží můj příběh.
Tvůj příběh.
Náš příběh.
Zkrátka příběh.
Čekám na objetí.
Na můj vítězný pohár.
Chytám tě za ruku.
Nech mě spálit.
EXTERNÍ EXTRÉM
Tak trochu extrém.
Po návratu od ní
cítím se nahá.
I od něj.
Jak by ne? Ležíš mi
v žaludku.
To ty vždycky.
Hlavou si promítám všechna slova.
Lepší mlčet!
Mlč!
Mlč!
Mlč!
Děkuji.
Odejdi.
Odcházím.
Tma.
Slova vrací se mi do úst
vkládajíc se stroze
dovnitř.
Do hloubky.
Do tepla.
Je čas jít.
Zatáhnu závěsy.
Hlavně klid.
/Závěsy./
NEVĚSTA V ČERNÉM
Červená hořkost na rtech.
Jsme tu sami.
Mám tyhle večery ráda.
Tak poklekni,
zrovna dneska se chci vdávat.
V černém, červeném i bílém. Hlavně
štěstí.
Dotýkám se čehosi hrubého.
Vzpomínám.
Bylo bláhově.
Odvaž se se mnou do němoty.
Do nahé němoty.
Nejde to.
Dívám se do zrcátka a usměju se.
Sladce.
I hořce.
Pokládám barevné (ne)štěstí na kus
mramoru.
Na hrob.
Alespoň, že voní.